bgr
name

Jak to všechno začalo

Jednoho jarního odpoledne dostal šílenec a cestovatel Václav Faust nápad udělat výpravu do "země plutonia", a ještě za tepla navštívil druhého šílence Ášu, přezdívaného na výpravách ajťák. A bylo to tady! Po celém království se vyhlásilo, že tihle dva cvoci hledají cca další 4 šílené a statečné, kteří se do toho dají s nimi. "A je to tady" Postupem času vznikla šestice ve složení dobrodruhů Václav Faust "Strážov", ajťák Jan Aschenbrenner "Klatovy", Martin Klasna "Nýrsko", kolista :) Miroslav Kolář "Tržek", kolista Rudolf Wágner "Horšovský Týn" a šílenec Ondřej Lincmajer "Klatovy".

"4. června 2010 Vyrážíme" :)

Partička odvážných nakládá poslední věci do dodávky a vyráží na cestu směr Brno - Ostrava - Polsko, a nakonec místo určení Ukrajina - město Ivankov - brána do říše "Pluta". Cesta se jeví naprosto jako nekonečná :( cca 16:00 - a máme to tady, první defekt! Hlavní aktér Martin Klasna se pokouší dofouknout svoje přední kolo. Celá operace končí utržením ventilku. Ve finále je nutné nechat převrtat ráfek (no jo, no, narvat autoventilek do galuskové dírky prostě nejde).

"5. června 2010"

A máme to tady - další defekt :( Do kabiny se valí smrad spálené gumy, zadní levá je na kaši :( Naštěstí jen několik metrů od benzinové stanice. Takže - vyskákat z vozu a rychlostí měničů kol F1 ve šnečím poháru :) přehazuje rezervu a valíme dál na cestu :) 18:00 - příjezd do Ivankova, prohlídka vejce a hledání místa noclehu a uložení dodávky. Družba s místním obyvatelstvem je nutná, proto se po zajištění potřebných věcí vydáváme na malé pivní posezení v místním baru. Bohužel končí ještě dřív, než se stačí pořádně rozjet, zásoby piva jsou tu naprosto nulové.

"6. června 2010"

Budíček!! Vyskákat z pelechů a šupem na základnu přidělat bagáž na kola. Partička vyráží polykat první kilometry asfaltu. Opouštíme Ivankov, míjíme odbočku na Makaryvku a nabíráme směr Černobyl. Po několika desítkách km se zastavujeme na malé občerstvení ve vesnici Hornostapil. Před místním makazícem sedí partička lidí upíjející jeden panák vodky za druhým. Dáváme se do řeči s místními obyvateli, radiace se tu nikdo nebojí, ani naše přístroje neukazují šílené hodnoty, před kterými nás doma všichni varovali. Hornostapilcům se očividně líbíme a tak nás nalévají jedním stachanem za druhým. Je čas naskočit na stroje a vzít čáru, jinak se odtud nikdy nedostaneme. Lehce vrávoravou jízdou dorážíme ke zbytkům města Zelený Mys. Před explozí zde žili někteří zaměstnanci elektrárny. Nyní se zde nacházejí jen zbytky chodníků, sportovního hřiště a bazénu. Všechno pomalu pohlcuje březový porost. Večer dorážíme do vesnice Stracholista :) , až na samý okraj řeky Dněpr - místními označován jako černobylské moře :) . Při obdivování místního moto-stroje :) nás překvapí místní vojenská hlídka. Snažíme se nakecat hlídce, že jsme se ztratili, zabírá to - po prohlídce pasů nám ukazují cestu a nechávají nás na pokoji. Na nejbližší možné odbočce opět zajíždíme do lesa a míříme zpět k moři. Narážíme na další hlídku. Mladíci netuší, co s námi a volají posily, přijíždí první hlídka, musíme z pravdou ven. Popisujeme jim jaké jsou naše plány v okolí zóny. Nejprve to vypadá, že dostaneme dávku ze samopalu, ale nakonec se s námi vojáci fotí, berou si od nás české peníze na památku a doporučují nám místo ke stanování. Dlabanec a společné popíjení s partou přátel. Spát se jde až hodně k ránu.

"7. června 2010" :)

4:00 místního času - Václav se probouzí a dostává chorý nápad. Přece nebudou ostatní spát, bere do ruky ešusy a dělá budíček. Ze všech koutů se ozývají nadávky. Odchází, najednou se ozývá řev " ty vole, pomoc, je tu vážka s kočičí hlavou". Venca upaluje jako divý pro foťák a fotí vážku mutanta :) Vylézáme ze spacáku a jdeme spáchat hygienu do černobylského moře, no jo no, kolikrát jsme si v Čechách vyslechli hlášku, že se nemáme nikde koupat, ale co je lepší? Skočit do vody, u které je neznámá hladina radiace - ostatně podle dozimetru je takřka nulová - nebo umřít na otravu smrady ze šestice upocených těl? Nakládáme na kola a vyrážíme zpět směr Zelený Mys. Po příjezdu do mysu se vydáváme na důkladnější průzkum. Projíždíme ulicemi a prolézáme zbytky budov. Po důkladném průzkumu vyrážíme směr Medvín. Juhůůů na místní skládce nacházíme vlastního medvídka - Medvídka z Medvínu. Až se vrátíme zpět do Čech, tak ho také proslavíme jako Medvídka z Černobylu. Po několikahodinovém prohrabování místní skládky vyrážíme na další cestu směr Hubyn. Zde žije hrstka obyvatel, vesměs samí staříci, výjimku tvoří 18-letá slečna, která se přijela podívat na babičku. Ani zde se lidé radiace nebojí. Chodí vesele do zóny na houby, pijí domácí mléko a baští maso z místních kravek, které kupodivu nemají dvě hlavy. Večer rozbalujeme stany ve vesnici Chočeba, zakládáme základnu u staršího páru, který se sem přistěhoval z Kyjeva. Paní domu nás hostí polévkou, a dopřáváme si pořádné stachany - pálenky, kterou tady místní vyrábějí z březové šťávy.

"8. června 2010" :)

Ráno vylézá Venca ze sluje a k našemu zděšení je od hlavy až k patě poset pupínky. Okamžitě diagnostikuji, že se jedná o rakné (radioaktivní akné). Cca po dvou hodinách se podivné příznaky projevují i u dalšího člena posádky. Musíme nechat pupínky pupínky a vyrazit na dříve smluvené místo, kde se máme v 10:00 střetnout se záhadnou postavou Mitchem, který nás dovede přímo do zóny. Přijíždíme do vesnice Ditiakti. Vojenská hlídka prohlíží naše doklady. Po kontrole vjíždíme do zóny, zastavujeme u lesa. Panebože, snad nás tady nepostřílí a neokradou. Naštěstí je všechno v pořádku, dostáváme instrukce o tom, jak se chovat v zóně. Pokrývka hlavy, vysoké boty, dlouhé rukávy a kalhoty jsou tady nutností. Je přísně zakázáno kouřit a požívat alkohol, osahávat a olizovat věci v zóně, chodit mimo vyznačené cesty, a v neposlední řadě si nesedat ani nelehat na zem. Posledním bodem je zanechání podpisu na formuláři, ve kterém stojí, že v případě jakýchkoliv zdravotních potíží - rakovina, neplodnost a jiné, nebudeme podnikat žádné soudní pře se společností vlastnící elektrárnu. Všichni podepisují a vyrážíme na cestu do samotného města duchů. Zastavujeme přímo na náměstí. Pár fotografií panenky, které už obletěly celý svět. Následuje prohlídka místního kina. Katastrofa se odehrála těsně před oslavami 1. máje, takže se všude povalují obrázky tehdejších politických představitelů. Mitche už nás netrpělivě vyhlíží a vede nás směrem k největší atrakci: místní lunapark, který se nikdy nedočkal svého spuštění. Pár fotografií u autodromu a ruského kola. Ejhle, copak se to stalo s medvídkem z Pripyati, chudák. zub času semlel i jeho plyšové tělíčko :( . Přesouváme se k plaveckému bazénu. Bohužel jediné, v čem si tady můžete zaplavat, je hromada opadaných dlaždic a trocha toho harampádí :). Kousek od bazénu se nachází škola. Na lavicích stále leží sešity a učebnice, po chodbách se povalují poházené plynové masky. Není to však následek chaosu při explozi, ale následek řádění likvidačních čet, možná i záměr, aby celé místo působilo děsivě. Po prohlídce školy se přesouváme do školky - tady je ruka aranžéra vidět ještě víc, pochybuji, že si místní děti z dlouhé chvíle nasazovaly plynové masky na panenky :). Nasedáme do vozu a pomalu se přesouváme na místo, kde těsně po explozi působil tým vědců snažící se vyřešit nastalou situaci. Pomalu šlapeme po schodech až na zastřešenou terasu na vrcholu hotelu, odkud lidé pozorovali barevný dým valící se z hořícího reaktoru, bohužel tenkrát netušili, že hledí přímo do očí tiché smrti zvané radiace. Podle našeho průvodce je čas na krmení. Nasedáme do dodávky a míříme do jídelny, která je umístěná mezi 3. a 4. reaktorem. Před vstupem do jídelny probíhá první měření radiace, naštěstí se všem členům posádky rozsvěcuje zelené světlo. S velkým oddychnutím vstupujeme do místní jídelny. Dostává se nám opravdu královského pohoštění. V hlavě se mi honí varovná slova "hlavně žádné mléčné výrobky" a s velkou chutí nabírám pořádnou lžíci domácího jogurtu. Po obědě se jdeme podívat na obrovské sumce, kteří žijí v chladícím kanálu, který sloužil k chlazení 3. a 4. reaktoru. Mitche hází krajíce chleba do vody, chvilku to vypadá, že obři nejsou doma. Najednou se voda zatmaví a nad hladinou se objeví několik obřích tlam. Šílené, už si dokážu představit, jak asi vypadají lidožraví sumci, kterými nás strašili na minulé výpravě (expedice Delta dunari 2009). A máme to tady ! Sen se stává skutečností. Konečně je tady návštěva sarkofágu, za kterým je ukrytý 4. reaktor.

Průvodce nám dává jen 15 minut, přístroje na měření radiace šílí. Ano, tady je opravdu vysoká radiace, ostatně i proto zde tzv. hodinoví pracovníci pracují jen hodinu denně a jejich pracovní život údajně nepřesahuje 3 roky. 15 minut uteklo jako voda. Nasedat, a míříme do pohřebiště lodí :). Cestou míjíme radar, vyřazený radiací z provozu, a rudý les, ve kterém jsou stromy vysokou dávkou záření zbarvené dočervena. Po prohlídce lodního vrakoviště následuje malá zastávka v městečku Černobyl, ve kterém pomalu začínají bydlet lidé, dokonce zde funguje i pošta a na náměstí se tyčí obří socha Lenina. Posledním místem v zóně bývalo skladiště techniky, podílející se na likvidaci katastrofy, zvané Racocha. Místo toho zastavujeme na místě tehdejšího sportovního stadionu, kde se krčí 5 strojů - údajně pozůstatek z největšího odkladiště radiací zamořených tanků, helikopter a jiné vojenské techniky, které bylo dle slov našeho průvodce zakopané pod zem. Můžeme jen doufat, že je tomu opravdu tak, horší verze je, že byly vraky rozřezány, a sítí výkupen kovového šrotu se dostává zamořený kov do celého světa :( . Přijíždíme zpět k bráně, kterou jsme se dostali do zóny, poslední měření, celá posádka je OK. Projíždíme branou, předáváme dolary průvodci, a šupem k nejbližšímu rybníku spáchat dokonalou dekontaminaci.

"9. června 2010" :)

Ráno opět nakládáme zavazadla na kola a vyrážíme na cca 3-denní toulky kolem zóny. Míříme směr Orane, cestou máme pár lehčích defektů. Dorážíme do Karpilivky, místních babek se ptáme na cestu do Potoků. Radí nám super zkratku přes les - skvělá cesta, pevný povrch, budete tam za chviličku. Po pár kilometrech neustálého zapadání do písku celá posádka babky proklíná. Jejich jediné štěstí je, že jsou tak daleko, jinak by je stihla trestná výprava. Projíždíme osadou Potoky, kde i přes název není ani jedno místo kde se vykoupat :( Vyrážíme tedy dál do Starých Sokolů. Vodu tady mají, ale před pár minutami se v tůni utopila místní dívka - koupání raději odkládáme - přeci jenom nechceme být další obětí místní strouhy. K večeru dorážíme do vesnice Kalinivky. Z plácku přímo u rybníka už nás nikdo nedostane, rozbalujeme stany, sundaváme bagáž, a chystáme se na spaní. Místní obyvatelé jsou velice družní, během několika okamžiků je louka plná místních obyvatel, kteří nám přinášejí zásoby masa a zeleniny. Místňáci nám ukazují, jak se připravuje špek na ohni. Kus špeku se zabalí do novin, poplive vodou, a napíchnutý na klacku se strčí rovnou do ohně. Čas od času se znovu poplive vodou, po několika minutách je "vařeno". Do pozdních hodin debatujeme o Černobylu.

"10. června 2010" :)

"Vstávejte cholopci", cca v půl páté se mě snaží šílená stařenka vytáhnout za nohu ze stanu. Sakra, co to nacvičuje, zahrnuje mi haldou ukrajinských slov. Snažím se jí vysvětlit, že jí vůbec nerozumím, babka odbíhá. Né, pomoc! Po cca půl hodině se vrací - "kušať, mládenci, kušať," - musíme vylézt ze stanu a jít se najíst. Babka je opravdu čiperka, navařila čaj a kávu, přinesla chléb a půl tunovou cihlu másla. Máslo tady neroztírají, ale krájí si několik cm tlusté plátky a pokládají s nimi chléb. Další chod je cibule a česnek, přikusují ho tu ke všemu jen tak :) Po vydatné snídani dostáváme suvenýr - pálenku z roku 1986 - rok, kdy 4. reaktor černobylské elektrárny zasypal celý svět radioaktivním spadem. Nasedáme znovu na kola a vyrážíme. Ale co to? U silnice stojí další babička a vykládá, že jsme její zajíčci. Každý dostane jeden pirožek na cestu a tradáá. Další zastávkou na cestě je vesnice Štešina. V místním krámku si zakupujeme tonic - jaké je naše překvapení, když se nám po jeho vypití začnou motat kolečka. Při důkladném průzkumu etikety zjišťujeme, že je tonic říznutý ginem.

"10. června 2010" :)

Cestou dál projíždíme pár polorozpadlých vesniček. Tábor zakládáme v lese nedaleko Domanivky. Snažíme se sehnat vodu na pití a opláchnutí, ale marně. 2 členové výpravy se obětují a jdou se podívat do vesnice. Dvě hodiny v tahu a po dobrodruzích ani známka, že by je ve vesnici zamordovali? Pomalu nás pohlcuje panika. Najednou je slyšet šílený smích, dobrodruzi se vracejí zmaštění, jak zákon káže. Zásoby vody vykoupili svojí vlastní střízlivostí.

"11. června 2010" :)

Poslední balení, poslední kilometry. Náš cíl je vesnice Chočeva. Zde balíme základní tábor, dostáváme poslední jídlo, nakládáme do dodávky a vyrážíme zpět